Blahořečení P. Engelmara Unzeitiga

V německém Würzburgu proběhlo 24. září 2016 blahořečení rodáka z Hradce nad Svitavou – Pátera Engelmara Unzeitiga. Poutě se zúčastnili i zástupci naší obce, nynější starosta Kamil Pavliš, bývalá starostka paní Stanislava Vaněčková, ředitelka základní školy Mgr. Eliška Hartmanová a farníci z Hradce i blízkého okolí.

Samotné blahořeční bylo zahájeno v sobotu ve 14 hodin, v německém Würzburgském Dómu a zúčastnilo se jej na 1600 lidí. Hlavním celebrantem byl biskup, Dr. Friedheim Hofmann. Mezi významné hosty patřil papežský delegát – kardinál Angelo Amato SDB. z Vatikánu či český ministr kultury Daniel Herman. Přímý přenos celého blahořečení vysílala bavorská televize.

Po církevním obřadu proběhlo setkání všech zúčastněných. Na druhý den se konala v klášteře Mariannhillských misionářů  slavnostní bohoslužba ke cti blahoslaveného P. Elgelmara Unzeitiga CMM. Mši celebroval provinční P. Michael Maß CMM a účastnilo se ho 500 poutníků.

Při církevní ceremonii byla vynesena urna s ostatky P. Elgelmara Unzeitiga z jeho hrobky a umístěna v obětním stole. Od zúčastněných poutníků z místa rodiště P. Elgelmara Unzeitiga byl předán dar v podobě deskového reliéfu s vyobrazením zdejšího rodáka, obklopeného ostnatým drátem, paprsky světla a růží, od řezbáře Petra Steffana z Městečka Trnávky. Dřevořezby jsou vyrobeny dvě, jedna pro mariannhilské, ke kterým P.E.U. patřil a druhá jako dar samotnému papeži Františkovi do Vatikánu. Dar byl přijat s velkým ohlasem.

Po liturgickém obřadu bylo přátelské setkání na zahradě za katedrálou s představiteli mariannhillských.

Celou organizaci poutě do Würzburgu zorganizoval a zabezpečil pan Miloslav Cvrkal, za což mu patří velké poděkování.

V pořadí druhou slavností, které se jako zástupce obce zúčastnil a poutníky pozdravil starosta Hradce nad Svitavou, pan Kamil Pavliš, byla mše svatá – s žehnáním zvonu BEATUS ENGELMAR, která se konala 8. října 2016, ve farním kostele na náměstí ve Svitavách.

Hlavním celebrantem byl Mons. Pavel Posád z Českých Budějovic. Po bohoslužbě byl zvon převezen do kostela Sv. Jiljí.

Závěs zvonu je zhotoven z masivního dubového dřeva s ručně kovanými třmeny. Samotný zvon je odlit zvonařem Michalem Votrubou z Myslkovic. Srdce zvonu, druhou nejdůležitější část, ukoval umělecký kovář a restaurátor Jakub Hylák z Vyškova. Akademický sochař Václav Hrůza ze Soběslavi zhotovil čtyři reliéfy, které zvon zdobí – čelní plastika P. Engelmara ve vězeňském úboru, zadní plastika ostnatého drátu, který byl oficiálním logem blahořečení. Boční plastiky představují kostel v Hradci nad Svitavou a kostel ve Zvonkové. Zvon zdobí nápisy, jedním z nich je citát z posledních dopisů od P. Unzeitiga, které psal v koncentračním táboře – „Láska znásobuje síly i činí tvořivým, vnitřně osvobozuje a rozradostňuje.“ – A. D. 2016 BEATUS ENGELMAR – MISERICO RDIAS DOMINI IN AETERNUM CABTABO.

P. Engelmara Huberta Unzeitiga

V souvislosti s chystaným blahořečením P. Engelmara Huberta Unzeitiga CMM v letošním roce se mezi veřejností projevil zvýšený zájem o hlubší poznání života tohoto výjimečného kněze. V tomto rodopisném příspěvku jsem se zaměřil především na dětství a dospívání Huberta Unzeitiga v Grándorfu, tedy v dnešním Hradci nad Svitavou. Jeho studia, kněžské působení a tragický osud v koncentračním táboře za války přenechám k bádání povolanějším badatelům a historikům.

Podle německých pramenů je příjmení Unzeitig zaznamenáno na Hřebečsku již v roce 1535 ve tvarech „Unczayt“ či „Unczaytyk“. Rod Huberta Unzeitiga pocházel z Pohledů a v Grándorfu se objevuje až ve 2. polovině 19. století. Z matričních zápisů fary v Grándorfu se dovídáme, že 22. 3. 1877 se v Grándorfu narodil Mauritz Unzeitig, syn Johanna Unzeitiga, zedníka z Pohledů č. 54 a jeho manželky Terezie rodem Anton Vorberger. Manželkou Johanna Unzeitiga a matkou Mauritze Unzeitiga byla Rosalia, narozená 15. 5. 1873, která pocházela z rodu Adalberta Landsgessella z Grándorfu. Manželka Adalberta Landsgesella se jmenovala Viktorie a pocházela z rodu Franze Landsgesella. Rod Landsgessell je uváděn v Grándorfu již kolem roku 1600 a byl to tedy velmi starý zdejší rod.

Dědeček Huberta Unzeitiga se jmenoval Franz Unzeitig a je v matrikách uváděn jako rolník z Pohledů. Babičkou Huberta Unzeitiga a manželkou Franze Unzeitiga byla Cäcilie z rodu Antona Steinera. Je velmi pravděpodobné, že Johann Unzeitig z Pohledů č. 54, narozený kolem roku 1850 a Franz Unzeitig byli bratři. Franz Unzeitig je v matrikách zapisován jako rolník z Pohledů. Manželé Franz a Cäcilie Unzeitigovi žili v Pohledech č. 17, kde se jim narodil 22. 8. 1879 i syn Johann. Ten vyrůstal ještě v Pohledech, kde se také v dospělosti seznámil s Cäcilií Marií Kohlovou z blízké Horní Hynčiny. Cäcilia, narozená 8. 8. 1875, byla dcera Johanna Kohla a jeho manželky Terezie z rodu Josefa Stindela.

Svatba Johanna Unzeitiga a Cäcilie Marie Kohlové se konala 16. 5. 1905 v Horní Hynčině. Není zcela jasné, jaké pohnutky oba novomanželé měli, že se asi již v roce 1905 přestěhovali na zemědělskou usedlost č. 112 do Grándorfu. Je dost pravděpodobné, že usedlost koupili a že jim byl při koupi nápomocen Mauritz
Unzeitig a rodina Landsgessellova.

Od roku 1905 jsou tedy osudy rodiny Johanna Unzeitiga spojeny s obcí Grándorf a zemědělskou usedlostí č. 112. Manželům Johannu a Cäcilii Unzeitigovým se narodilo v Grándorfu celkem šest dětí. Prvorozený chlapec byl Rudolf, který se narodil 2. března 1906. Ten však 19. 12. 1906, tedy v necelém roce zemřel. Druhým narozeným dítětem byla holčička Emilie, která se narodila 15. 12. 1907. V matrice je také zapsáno, že se ve věku 26 let provdala 10. 1. 1933 v Brně u sv. Jakuba za Hermanna Schneidera. Třetím dítětem manželů Unzeitigových byla holčička Marie Agnes. Ta se narodila 24. 8. 1909. V dospělosti se stala řádovou sestrou, přijala řádové jméno Huberta a působila v nemocnici v Paderbornu (Westfálsko) v Německu.

V roce 1911 se manželům Unzeitigovým narodil jistě dlouho očekávaný chlapec, který dostal jméno Hubert. Celý zápis o narození a křtu Huberta Unzeitiga v grándofské matrice zde uvádím ve volném českém překladu:

1. / 4. března 1911, číslo domu: 112 (narozen a křtěn) HUBERT Otec: Unzeitig Johann, narozen 22. 8. 1879, rolník z Greifendorfu, syn Franze Unzeitiga, rolníka z Pohledů a jeho manželky Cäcilie, rodem Anton Steiner. oddáni: 16. 5.1905 Matka: Cäcilia, narozená 8. 8. 1875, dcera Johanna Kohla, usedlého v Horní Hynčině a
jeho manželky Terezie, rodem Josef Stindel Křtil: Johann Haitel – kooperátor Amalia Kohl, č. 26, Horní Hynčina (zřejmě vedla porod) Kmotři: Johann Kohl, rolník č. 26, Horní Hynčina Rosalia Leicher, manželka Franze Leichera, rolníka č. 113, Greifendorf

Další holčička v rodině Unzeitigových se narodila 2. 3. 1913 a při křtu dostala jméno Elsa Hermína. Z pozdějšího vpisku do matriky se dozvídáme, že Elsa Unzeitig se 10. 9. 1935 provdala u sv. Jakuba v Brně za Aloise Knöliga. Poslední dítě manželů Johanna a Cäcilie Unzeitigových byla holčička Regina. Ta se narodila 2. 2. 1914. V dospělosti se stejně jako její sestra Marie stala řádovou sestrou, kde přijala řádové jméno Adelhilde. Později pracovala jako dětská ošetřovatelka v lázních Bad Kissingen v Německu.

V matričních zápisech je více zajímavých údajů a na některé zde upozorním. Všechny Unzaitigovi děti se narodily na č. 112. Za kmotra dětem chodil Johann Kohl, rolník z Horní Hynčiny č. 26. To byl otec Cäcilie Unzeitigové. Kmotrou Marie Agnes byla Berta Kohlová z Horní Hynčiny, což byla s největší pravděpodobností svobodná sestra Cäcilie. Za další kmotry dětem chodíval někdo z rodiny Franze Leichera, která žila v sousedství Unzeitigových na č. 113. V zápisech se objevují jména Franz Leicher a Rosalia Leicher. Rod Leicherů byl také velmi starý. Již v roce 1542 žil v Kamenné Horce Nickl Loycher a v roce 1599 Wolf Loicher. V Grándorfu se tento rod objevuje v roce 1631, kdy je zde zapsán Bartl Leicher.

V roce 1914 při křtu Reginy byla za kmotru Marie Schlögl, svobodná, dcera Antona Schlögla, rolníka v Greifendorfu č. 113. Tehdy již na usedlosti č. 113 hospodařili po Leicherových Schlöglovi. Z různých indicií lze vypozorovat, že Leicherovi a Schöglovi byli blízcí příbuzní.

Z matriky se dá vyčíst i působení farářů v Grándorfu. Při křtu prvorozeného Rudolfa v roce 1906 je uveden farář Rudolf Jambor, což by mohl být Čech. Pak zde působil farář Johann Haitel, který křtil také v roce 1911 Huberta Unzeitiga. Dá se předpokládat, že to byl Němec. Elsu v roce 1913 křtil farář s českým jménem Jaroslav Urban.

Johann Unzeitig ještě jako svobodný někdy kolem roku 1900 vykonával také základní vojenskou službu. Dá se předpokládat, že ji vykonával v Brně, kam dle rakouského vojenského členění spadali i odvedenci z moravské části Svitavska. Johann Unzeitig byl zřejmě dobrý a spolehlivý voják, protože dosáhl poměrně vysoké poddůstojnické hodnosti feldwebel, což odpovídá českému označení šikovatel.

Vypuknutí I. světové války v létě 1914 těžce dopadlo i na rodinu Johanna Unzeitiga. V té době měl Johann Unzeitig již 35 let a nebyl tedy mobilizován jako řadový voják, ale byl zařazen jako ostatní starší záložníci do některého domobraneckého pluku (Landwehr). Při odchodu Johanna Unzeitiga do války zůstala na celém hospodářství manželka Cäcilie sama s pěti malými dětmi. Nejstarší Emilie měla pouhých šest let a nejmladší z dětí – Regina měla sedm měsíců. Johann Unzeitig byl po krátkém výcviku poslán v hodnosti feldwebela na ruskou frontu a zde padl ještě v roce 1914 do ruského zajetí. Ocitl se v zajateckém táboře v Simbirsku na Volze, kde 16. 1. 1916 zemřel na tyfus. V tomto táboře byli soustředěni zajatí vojáci rakouské a německé národnosti. Příbuzní a sousedé jistě paní Cäcilii Unzeitigové na hospodářství podle možností pomáhali, ale válečné roky byly plné bídy a utrpení zdejších obyvatel. Život vesnice byl zcela ochromen a je zaznamenána celá řada velkých i menších tragedií, které rodiny postihly. Z války se nevrátilo celkem 102 grándorfských mužů. Z toho 7 mužů ve vyšších hodnostech, 17 poddůstojníků a 78 vojínů. Jednalo převážně o muže v mladém a mladším věku a tak po nich zbylo mnoho vdov a sirotků.

Malý Hubert Unzeitig začal chodit do školy v roce 1917. Jistě vnímal bídu a strádání, které přinesla válka a i to, že se jeho tatínek z války již domů nevrátí. Zažil také vznik Československé republiky v roce 1918 a nálady dospělých, kteří dávali najevo nesouhlas s novým státoprávním uspořádáním. Hubert byl jistě dobrý a přemýšlivý žák. Z učitelů, kteří na grándorfské škole v té době působili, a učili také malého Huberta, některé připomenu. Byl to například ředitel školy Steiner, učitel Jahl či učitelka Langová. Neměli bychom ale přehlédnout také zdejšího učitele Erwina Kleisera. Ten byl propagátor německých nacionalistických myšlenek a v třicátých letech byl v Grándorfu vůdčí osobností v Německé nacionálně socialistické straně dělnické (DNSAP), která se v roce 1933 sama rozpustila a její členové přešli do nově vzniklé Sudetoněmecké vlastenecké fronty (SHF) v jejímž čele stál Konrad Henlein. Ta se netajila svou podvratnou činností proti Československé republice a její program nevěstil pro Čechy nic dobrého. Obecnou školu ukončil Hubert Unzeitig v roce 1925. Byl vnímán jako vášnivý čtenář a oproti svým vrstevníkům byl uzavřené a vážné povahy. Protože byla rodině silně nábožensky založená, bylo samozřejmé, že také v dětství ministroval ve zdejším kostele sv. Kateřiny. Ke svatému přijímání šel v devíti letech 16. května 1920. Biřmován byl 26. září 1921 ve farním kostele Navštívení P. Marie ve Svitavách.

Aby se lépe naučil česky, odešel ve čtrnácti letech v červenci 1925 na rok pracovat jako čeledín do české rolnické rodiny ve Vřesicích. Jak se ocitl Hubert Unzeitig ve Vřesicích, které leží v křetínské farnosti je zatím zahaleno rouškou tajemství. Ale mnohé indicie naznačují, že za tím stála jeho babička Terezie Kohlová z Horní Hynčiny, která měla na mladého Huberta velký vliv. Ta se dobře znala s Eduardem Schusterem z Horní Hynčiny, který v té době žil v Křetíně a jako pošťák znal dobře místní obyvatele. Ten pravděpodobně domluvil mladému Hubertovi práci ve Vřesicích u rolníka Augustina Janáka na č. 2. Rod Janáků žil ve Vřesicích na tomto domě, který je uváděn jako pololán již v 18. století. Zde v křetínské a sousední sulíkovské farnosti poznal Hubert Unzeitig nejen krásnou krajinu s dalekými výhledy, ale i těžký život místních obyvatel a snad se i dostatečně naučil česky. Jistě se seznámil i s prací vřesických hrnčířů, jejichž výrobky byly známé v dalekém okolí.

V roce 1927 se rozhodl Hubert Unzeitig pro kněžskou a misionářskou službu. I za tímto rozhodnutím stála částečně jeho babička Terezie Kohlová z Horní Hynčiny. Odebírala různé katolické časopisy a kalendáře, odkud se dozvěděla, že Kongregace marianhillských misionářů v bavorském Reimlingenu přijímá na teologická studia mladé chlapce, kteří by se měli stát po ukončení studií misionáři ve vzdálených zemích. Rozhodnutí mladého Huberta stát se misionářem se však nelíbilo jeho mamince, která by raději viděla, aby převzal hospodářství. Hubert Unzeitig byl v úzkém kontaktu také s představenými kláštera redemptoristů ve Čtyřiceti Lánech a i jim se svěřil o své touze sloužit Bohu. Ti nakonec přesvědčili maminku, aby Hubertově rozhodnutí nebránila.

V osmnácti letech tedy Hubert odešel do Reimlingenu v Německu, vstoupil do Kongregace marianhillských misionářů a přijal řeholní jméno Engelmar. Z doby dospívání se dochovala jedna méně známá fotografie Huberta Unzeitiga. Koncem léta 1928 pořádala grándorfská mládež „Vinobraní“ a při této příležitosti byla pořízena skupinová fotografie účastníků. To se již asi Hubert Unzeitig chystal odcestovat na studia do Reimlingenu a tak „Vinobraní“ bylo jednou z možností, jak se rozloučit s rodnou vesnicí a svými vrstevníky. Tato veselá zábava měla předem stanovený řád, jak tomu bývá i dnes o hodech a někteří organizátoři byli podle tradice patřičně ustrojeni. Z fotografie dýchá pohodová atmosféra a snadno zde mezi mládeží najdeme i mladého Huberta Unzeitiga. Hlavní postavou „Vinobraní“ byl „Regendschori“. V širokém klobouku a výraznými licousy na tvářích jej představoval Johann Müller. Další postavou, která dbala o pořádek, byl „Wanzldolf“, vyzbrojený halapartnou. Tuto roli představoval Adolf Neumeister. A do třetice jako „Millichmo“ vystupoval Hubert Unzeitig. V buřince, staromódním obleku a s nalepenými vousy vypadá dost komicky. Ostatní mládež, především dívky mají oblečeny hřebečské kroje.

Vedle známé fotografie z primicí P. Engelmara Huberta Unzeitiga CMM ze srpna 1939 v Grándorfu existují také fotografie jeho sester v dospělosti a školní fotografie, kde by se také daly identifikovat Hubertovy sestry.